Hvozd - Les Vzpomínek

21. září 2010 v 16:31 | Memphis-san |  Povídky - Original
Zajimavá povídka. Spousta zajimavých napadů některé se někde oběvili jiné byly moje.

Prolog
Co tu vlastně dělám? Proč jsem se do toho lesa dostala? Proč nemůžu ven? Co se tu vlastně děje? Je mi zima a chce se mi spát. Jak dlouho už tu sedím? Dny? Týdny?  Nevím.  Postavit se a jít dál. Skrz nekonečný les. Strom, strom a zase jenom strom. Nic než stromy tady není. Počkat co se to tam objevilo? Palouk?
Zrychluji. Běžím a klopýtám na ten palouček. Když tam doběhnu, zkamením. Uprostřed palouku je strom na něm smyčka pod ním stolička. Vedle něj sedí v křesle mrtvý muž. Střelil se do hlavy. Žena leží na zemi otrávená. Zase je mi zle. Tohle už nechci. Pak si všimnu oprátky. Je jako vysvobození z toho pekla.
"Mami? Tati? Nebojte se, jdu za vámi." Postavím se na židli a nevleknu si oprátku. Pak se stačí zhoupnout a je tma.






Hvozd: Les vzpomínek

Léto. Pro mnohé období radosti a štěstí. Pro mě ne, nesnáším léto.  Sedím u okna sirotčince a dívám se na šťastné děti, které běhají po zahradě skotačí a dovádějí. Závidím ji jejich nevědomí. Nevědomí že nepoznali svoji rodinu. A toho že si je nikdy nikdo nevezme. Protože jsou navíc. Jako já.
Kroky na chodbě. Nejspíš se nějaký šťastlivec dostane odsud k nějaké rodině. Já měla zatím vždycky smůlu. Asi pro to jaká jsem. Černé vlasy černé oči. Chladný přístup ke všemu. Podle ostatních nejsem normální. Sem podle nich zlá a depresivní. Podle sebe sem realista.
Někdo otevřel dveře. Tady nikoho nenajdou jenom mě.
"Rous? Ahoj Rous neseď tam u okna a pojď se mnou. Nejspíš jsme ti našli rodinu." Řádová sestra se snaží být usměvavá. Divím se že se mnou ztrácí čas. Nikdy jsme se nemodlila a na boha nevěřím ale i tak se na mě snaží být milé.
"Dobře hned tam budu." Snažím se předstírat radost. Nikdy to totiž nevyjde. Jdu za ní. Do tohohle prostředí se nehodím. Styl, který je napůl Goth a napůl Emo. Zatímco tady jeptišky jsou v modré a bílé já jsem jako černá ovce tohohle ústavu.
"Rous snaž se chovat slušně." Poučuje mě sestra.
"Já sem slušná. Jenom oni mě považují vždycky za cvoka." Odseknu a sestra se na mě zamračí. Vejdeme do haly, kde sedí mladý pár. Vypadají….uměle. Jako dvě voskové figuríny ve výloze.
Žena se usmívá. Ale je vidět že ji tohle prostředí není příjemné. Muž se tváří neutrálně ale je nervózní. Takhle tenhle ustav, působí na každého.
"Dobrý den. Jsem sestra Anabella. Toto je Rous." Postrčí mě směrem k nim a já k nim přijdu. Netvářím se přívětivě. Nebudu si na nic hrát. Buď mě přijmou, jaká jsem nebo tu zkysnu do dospělosti.
Žena se na mě podívá.
"Chceš jít s námi?" Zeptá se.
"To je hloupá otázka. Samozřejmě že ano." Odpovím a Anabell vypustí nějaký podivný zvuk ne nepodobný dušení. Nemá rada, když sem přímá.
"Dobře. Vidím, že jsi osobitá. To se mi libí. Takže půjdeme?" Žena se usmívá a teď je to pravý usměv který mě zahřeje u srdce. Zvláštní pocit.
Muž přejde s Anabell do kanceláře vyplnit papíry.
"Jmenuji se Lusia. Můj muž je Edvard. Jak se jmenuješ ty?" Zeptala se.
"Rous Thompsnova." Tohle jméno je jedna z mála věcí co my zbyla po rodičích. 
"Pěkné jméno. Snad se ti u nás bude líbit. Máme velký dům blízko lesa." Edvard přišel a usmál se.
Odešla jsem si sbalit těch pár věcí, co jsem měla a pak sem si sedla do auta a pomalu jsme se začala vzdalovat od ústavu, který byl po šest dlouhých let mým domovem.


Kapitola 1.

Nelhali. Ten dům je obrovský. Je to starý dům ve viktoriánském stylu. Má dvě patra a spoustu pokojů. Velkou zahradu se spoustou stromů a asi patnáct minut chůze od domu je les. Ten dům je na kopci. Nejspíš to bylo sídlo starosty nebo něčeho podobného protože je odsud výhled na celé městečko pod kopcem.
Začíná se mi tu líbit. Je to nádherné místo s přírodou a s docela klidným prostředím. Procházím dům ve kterém budu bydlet. Je tam spousta starodávného nábytku. Lus mi ukazuje můj pokoj. Postel s nebesy a výhled na les. Zatím bez výzdoby. Aspoň že tu není žádná růžová.
"Jak se ti tu tedy líbí zatím?" Zeptal se lus a já si sedla na postel.
"Je to…nádherné. Libí se mi tu." Usmála jsme se. Poprvé po dlouhé době jsem se usmála a zjistila jsem, že jsem málem zapomněla jak na to.
"To jsem ráda. Můžeš se zatím podívat do města." Lus mi položila kufr k posteli a já jsem vyšla ven. Dolů z kopce a pak jsem se ocitla ve městě. Je to malé město ale má i střední školu do které asi budu chodit.
Náhle mě upoutá plakát na jednom sloupu. 
Je na něm fotka dívky asi mého věku. A pod ní je nápis pohřešovaná. Ten plakát je už docela ošumělý. Nejspíš ji nenašli. Smutné jak lidé dokaží ztratit naději.
"Oni ji našli." Otočila jsme se. Za mnou stal chlapec kolem sedmnácti let s růží v ruce. Teď  sem si všimla že zde v okolí jsou uschlé květiny.
"Našli ji asi týden po tom, co zmizela. Oběsila se v tom lese. Podle doktora se nejspíš zbláznila z horka. Už to bude rok." Položil květinu a pohladil fotku. 
"Ty jsi tu nová? Jsem Alex." Podíval se na mě a smutně se usmál.
"Pojď, provedu tě po okolí."
Alex mi ukázal město. Ukázal se jako velmi milý společník. Nakonec jsme spolu ztrávili zbytek dne a já jsem se vrátila domů těsně před západem slunce.
"Kdepak si byla?" Edvard seděl v křesle.
"Byla jsem se podívat po městě a našla si přítele."
"Ano? To je pěkné." Ed se usmál a začal číst noviny.
Já jsme se najedla umyla a pak se odebrala do pokoje. Ležím na posteli a poslouchám zvuky lesa. Skrz otevřené okno ke mně doléhají zvuky lesa. A pak náhle uslyším něco, co tam nepatří. Něco jako volaní. Volá mé jméno. Nebo se mi to zdá?
Přejdu k oknu a zadívám se na les. Nic tam není a to volaní se už neozve. Nejspíš se mi něco zdálo. Znovu si lehnu a za chvílí už spím.

Sen 1.

Jdu dlouhou chodbou. Slyším křik a pláč. Jdu za tím hlasem. Cítím kouř a žár. Stojím u dveří za kterými je ten hlas a bojím se otevřít ale vím že musím. Chytám za kliku a otevírám dveře. Chci vědět co je za nimi. Musím to vědět. Najednou sebou trhnu a probudím se.

Kapitola 2.

Slunce prosvětluje pokoj a svítí mi do obličeje. Zavrčím, protože mě probudil zrovna když jsem byla tak blízko. Jednou se za ty dveře podívám.
Opláchnu se a hodím na sebe nějaké věci. Podívám se k lesu ale nic tam nevidím. Je to zvláštní les. Mam z něj podivný pocit.  Scházím po schodech a jdu na snídani. Je to zvláštní mam pocit že je to sen který se každou chvíli rozplyne a já budu zpátky v Sirotčinci. Ale je to jen můj pocit. Tohle není sen. Libí se mi tu a je to nádherný pocit. Jsem šťastná.
"Ty prý máš nějaké zdravotní omezení. Mužu se zeptat jeké?" Lus je milá. Ptá se oklikou. Ja ale okliky nemám rada.
"Mam popáleniny. Zada a nohy mám silně zjizvené od popálenin. Začal nám hořet dům. Rodiče uhořeli mě vlahli." Lus zbledla a sedla si. 
"Aha je mi to líto."
"To je jedno. Co bylo, bylo." Řekla jsem a pak jsem se rozešla ven. Ten les mě přitahuje. Nejdřív se ale na ten les poptám. Policejní stanice je malá zděná budova s jednou celou. Víc než tohle městečko potřebuje.
"Zdravím holčičko, jsi tu nová? Já sem šerif Lucas Sims." Postarší chlapek s obličejem dobraka a s velkým břichem které mu dodávalo zjev milého dědy nebo santa Klause s knírkem se na mě podíval.
"Ano jsme. A chci se zeptat na ten les." Řekla jsme a pak jsme si sedla.
"Aha tebe zajímá ten les?" Šerif přešel k mapě a zadíval se na mapu kde byla velká zelená plocha znázorňující les.
"Je nebezpečný. Snadno se v něm dá ztratit. Nechoď tam. Už několik dívek tvého věku se tam ztratilo." Podíval se na mě ustaraně a pak se usmál.
"No ale tady je mapa města a jeho okolí snad se ti bude hodit." Podal mi plánek a pak mě vyprovodil ven.
Hned sem si do mapy zakreslila kde bydlím a různá místa které mi včera ukázal Alex. Zašla jsme si domů a vzala si batoh mapu, propisku, baterku a nožik.
"Chystáš se na výlet?" Edvard stál ve dveřích pokoje a koukal na mě.
"Ano. Chci se podívat po okolí." Řekla jsem a znovu jsme se podívala do batohu.
"Tak tady máš ještě něco." Hodil mi na postel malou krabičku ve které byl kompas.
"Bude se ti hodit. Mapu máš tak se měj. A když tak zavolej nám." Usmal se a odešel z pokoje.
Kompas sem si dala taky do batohu a vyšla jsme ven. Nejdřív půjdu do knihovny se podívat na zaznamy o tom lesu.

Kapitola 3.

Knihovna je velká majestátní budova. Vejdu dovnitř a požádám knihovnici o záznamy o lesu. Donese mi nějaké staré noviny a pak jednu starou mapu. Na té mapě mě zaujalo místo asi uprostřed lesa ve kterém by měla být nějaká stará budova. Asi kostel. Vyndala jsme mapu a zakreslila jsme si do mapy přibližné místo kde by měla být ta budova.
Poté jsme si začala číst ty noviny. Většinou to není nic zajímavého. Dokud se nedostanu asi šest let zpátky. Kdy zmizela první dívka. Našli ji za týden v rokli. Byla mrtvá ale podle šerifa se dívka ztratila a pak sklouzla do rokle a zlomila si nohu.
Další zápis je o rok později. Další dívka se ztratila a zemřela na vyčerpaní organismu. Našli ji zase po týdnu.
Takhle to pokračuje rok co rok. Co rok v lese zmizí jedna dívka a najdou ji po týdnu mrtvou. Na můj vkus až příliš moc náhod na jedno ospalé městečko. Musím přijít na to co se tu děje.
Domu jsem přišla včas na večeři.
"Kde jsi byla?" Lus dala večeři na stůl.
"Byla jsem v knihovně se poptat na ten les." Když sem se na ně podívala, byli podivně bledí.
"Slib mi že tam nepůjdeš. Ať tam jde jiná holka a ne ty." Lus byla vyděšená.
"Slibuju. Nepůjdu tam." Lžu ale co mam nadělat nechci, aby si dělala starosti.
Po večeři jsme si šla lehnout. Potřebuju se vyspat na zítřek.

Sen 2.

Ležím na lůžku. Jsem k posteli přivázaná. Křičím ale nikdo mě neliší. Je to zpátky. Temnota a smrt. Když zavřu oči vidím jejich tváře v plamenech. Tváře mých rodičů. Zase křičím. Nemá to cenu za chvíli přijde doktor a píchne mi léky. Je to vysoký muž v bílém plášti. Jehla mi zajde pod kůži a za chvíli je klid.

Kapitola 4.

Lus vyběhla po schodech do pokoje kde jsem se právě oblékala.
"Máš dole návštěvu. Prý že to spěchá." Řekla a pak odešla. Popadla sem batoh a sešla dolů kde stál Alex.
"Co se děje? Vypadáš ustaraně." Popravdě vipadal všelijak jen ne normálně.
"Další holka zmizela v lese." Řekl a už chtěl pokračovat ale ja ho zastavila.
"Tak to je moc. Jdeme." Táhnu ho za sebou směrem k lesu.

Jetoho moc na to aby to byly náhody. Když přicházím k lesu jde z něj nepřirozený chlad. Je léto a když by měl být les chladnější tohle je moc. Vcházím dovnitř a najednou jako bych prošla nějakou branou nebo snad štítem neslyším nic. Je tu jen mrtvolné ticho není slyšet ani město a nic podobného.
"Je to děsivé." Alex stojí vedle mě s odhodlaným výrazem a s klackem v ruce. No nevím, jestli mu k něčemu bude.
"Pojď, najdeme tu holčinu a zmizíme odsuď." Rozeběhnu se skrz les a snažím se nezakopnout. Nejspíš tuším, kde bude. Tam kde je podle mapy ten starý dům.
Procházíme lesem a najednou slyším hudbu. Zvláštní smutnou hudbu. Jdu za ní a na palouku se oběví klavír. Hudba utichne a klavír čeká až začnu hrát.
Rada hraju na klavír. Před požárem sem hrála velmi často. Sednu si k němu a začnu hrát. Baví mě to ale pak ten klavír vzplane. Já se ale nemůžu odtrhnout a hraji dál musím to dohrat. Najednou mě Alex chytí za ramena a odtáhne. Chci ho praštit ale pak se vzpamatuju. Koukám jak klavír hoří dál.
"Tohle bylo zvláštní. Nemohl jsem tě od toho odtrhnout. A kde se tu vzal?" Alex byl bledší než je zdravo a já se celá klepala jako bych právě uběhla kilometr.
"Nevím ale mám dojem že jsme na správné cestě." Podívám se do mapy a za pomoci kompasu určím směr.
Pochod lesem do hlubin je jako bychom lezli vlkovi do chřtánu. 
Opravdu si připadám jako červená karkulka. Chybí tu jen babička a vlk. Mam ale dojem že tu bude něco horšího.
Cesta trvá nesnesitelně dlouho bojím se abychom nepřišli pozdě. Nakonec vidíme před námi palouk s runami kostela. Přicházím blíž a chlad sílí. V ruinách sedí dívka s černými vlasy do copu a v bílých šatech zamazaných krví. Vedle ní na oltáři leží malá dívenka a pomalu oddechuje.
"Ta co leží je ta co zmizela." Šeptne a dívka v šatech od krve se na nás podívá a zahledí se na mě.
"Ty jsi krásná Rous. Si silná přesně jakou potřebuji." Jde pomalu ke mně ale na zemi nezanechává stopy.
"Odkud znáš mé jméno?" Zeptala jsme se a koukala jsme se jak se blíží. Zastavila se jenom asi metr o de mně a koukal se mi do očí.
"Vstoupila si do tohoto lesa a tak vím jak se jmenuješ. A teď si vezmu tvůj život." Skočila po mě a přisála své rty na mé. Alex něco křičí běží ke mně ale ta dívka jediným mávnutím ho odhazuje.
Vzpomínky bolí. Vždycky bolely. Vzpomínám na to jak dům začal hořet. Na bolest, kterou mi způsobil oheň. Najednou se v mé mysli oběvil oheň slyším jekot. Otevírám oči a ta dívka která ze mě chtěla vysát moc se zmítá v bolesti. Kroutí se a pak najednou začne hořet. Hoří jako pochodeň.
Alex se zvedá a běží ke mně. Zvedá mě na nohy a něco říká. Nerozumím mu v hlavě mám šum.
"Co si to udělala?" Kouká na mě a podpírá mě.
"Co sem udělala?" Zeptám se hloupě.
"Chtěla tvou sílu, ale pak začala ječet a shořela." Koukal na doutnající kosti.
"No moje síla pochází z minulosti a bolesti, kterou mi přinesl." Vezmeme tu dívku do náruče a jdeme z lesa.

Epilog

Vycházíme z lesa a to slunce je až nepříjemně jasné. Narazíme tam na šerifa s pátrací četou. Zrovna chtěli začít prohledávat les.

Dáme jim tu dívku a já si potřebuju dát sprchu. Alexe políbím a on zrudne je to směšné. Usměju se a jdu domů. Mám toho pro dnešek dost. Ale jak jsem říkala. Tenhle ten nový domov se mi líbí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 JackieOnyxis JackieOnyxis | Web | 22. září 2010 v 20:59 | Reagovat

Atmosféra skvělá, mě se to líbilo až tedy na ten konec...zbytek mi příjde uspěchaný, ale asi nerad roztahuješ příběhy :)

2 IDe IDe | 3. října 2011 v 16:59 | Reagovat

Má to potenciál. Bohužel, nevyužitý potenciál. A i z toho konce by šlo něco udělat. Možná pokračování. A co se týče té uspěchanosti, nemohu než souhlasit. Kdo byla ta dívka v lese? Co chtěla? A proč? Když se ztrácela každý rok jedna dívka, jaktože jí najednou nevadila druhá? Není to špatné, ale neškodilo by tomu trochu to rozvinout. (Čímž ti ale nechci říkat co máš dělat, jen jak bych to dělal já ;)

3 Dennys Dennys | E-mail | Web | 25. listopadu 2011 v 14:40 | Reagovat

Moc hezká povídka a začínám si myslet, že je to další z tvých nejlepších jaké jsi napsal...
Jenom je to hrozně sestříhané a znovu zkrácené, ale to netřeba říkat, protože děj to zase hezky vyvažuje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama