Exile

20. července 2011 v 11:25 | Memphis-san |  Povídky - Inspirované
Další povídka. Darek pro mou kočičku Neko.ted vám inspiraci nepovím. Doufam že vás bude bavit.



"Co si myslíš?" Jdu setmělou chodbou. Občas problikne zářivka a osvětlí polorozpadlé a zaprášené chodby starých opuštěných laboratoří.

"Já. No dala bych si čokoládu. Jak vůbec chutná čokoláda? Je dobrá? Je slaná nebo sladká? Kyselá nebo trpká?" Usměji se a jdu dál. Posunu si ji o kousek víš, aby mě popruh neřezal do ramene, a vydám se dál. Otevřu dveře a vejdu do místnosti se starou televizí a gaučem.

"Na chvíli si odpočineme." Položím ji na zem a podívám se na gauč. Je na něm kostra. Podívám se na štítek.
"Je ahoj Sam. Dlouho jsme se neviděli. Naposledy na večírku u příležitosti spuštění ty-víš-koho. Mam dojem že tě střelila do břicha. Takže tady si skončila. Je milé vidět známou tvář." S úsměvem se posadím.

"Nemluv o ní. Mohla by tě slyšet." Zamračím se. Má pravdu mohla. Podívám se na svou družku. Je to asi 50x50x50cm velká krabice se srdcem uprostřed každé stěny.
Na ruce mi začnou vrčet náramkové hodinky.

"Je čas na leky." Řeknu a vytáhnu malou lahvičku z kapsy. Podívám se na ni a pak ji vrátím zpátky.
"Ale léky už došly." Řeknu si pro sebe a schovám lahvičku zpátky.

"Došly. Už asi před 8 týdny." Podívám se na společnici a zase vstanu.
" Půjdeme. Určitě nás hledá. Chce nás dostat jako poslední. Celou dobu nás určitě sleduje. Musíme níž možná tam někdo přežil." Vezmu kostku a hodím si ji na rameno.
*před 8 týdny*

Spolku poslední pilulku.
"Musím si je koupit." Dam lahvičku do kapsy a jdu na ochoz. Dole v komoře je skoro celá společnost. Přišli se podívat na to, jak se dneska spustí ta pekelná mašina.

"Říkám to zabezpečení nebude fungovat." Opřu se o zábradlí a podívám se na Jamese vedle. Ten se jen usměje.
"Je to morální jádro. Nebo svědomí chceš li. To bude stačit." Nasadí jeden ze svých širokých úsměvů.
"To možná. Ale je tu jeden zádrhel. Své svědomí můžeš ignorovat."
*současnost*
Doběhnu k lávce, která vede ke schodům do nižších pater. Ale lávka tam není. Jenom propast mezi mnou a schodištěm dolů.

"Na to abys to přeskočil je to hodně daleko."
"Já vím." Odpovím a začnu se koukat po okolí.

Nikde není nic čeho se chytit. Sundám kostku a dojdu k okraji.
"Asi tě to bude bolet maličká." Rozhoupu popruhem a přehodím ji přes propast. Dopadne a dojede ke stěně. Usměju se.

"Fajn teď ještě já." Dojdu ke stěně a rozeběhnu se. U okraje skočím. Připadám si jako pták. Podemnou je jen propast která končí, až bůh ví kde. Najednou mi dojde že to opravdu nebyl nejlepší nápad. Těsně před hranou začnu klesat.

Natáhnu ruce a podaří se mi zachytit zábradlí. Ohne se a šrouby, kterými je přidělaný ke stěně začnou povolovat. Rači se chytím hrany a vlahnu se nahoru.

"Musíme jít krásko." Vezmu kostku a rozeběhnu se po schodech. Za chvili dojdu ke dveřím a pohled za ně mě srazí na kolena. Kostry a zbytky těl kam až oko dohlédlo. Dostala celý komplex a neušetřila nikoho.

"Postav se. Tohle ti nepomůže." Podívám se na společnici a usměji se.

"Ano nepomůže." Ten hlas. To je ona. Sleduje mě. Má mě na kamerách.

"Trvalo mi velmi dlouho, než jsme vás našla. Nemějte mi to za zlé ale zjišťovat kolik rušivých elementů je třeba ještě eliminovat zabírá opravdu velmi času. Naštěstí byly všechny rušivé elementy zaneseny do databáze. Jste poslední rušivý element, který braní správnému chodu laboratoří. Budete tak ochotný a stoupnete si před kulometné věže?"
"Ani za nic ty mrcho. Zabyla jsi všechny a teď chceš zabít i mě. Ale já přisahám že tě zničím." Postavím se a přeskočím těla nahromaděná u dveří. Kamery zavěšené na stěnách mě sledují. Běžím nízko.

Ozve se známe zapípaní a na demnou začnou prolétávat náboje. Zbytek chodby sjedu v lehu a zajedu za roh kulky se zaryjí do zdi a pak přestane střílet.

"Holka tohle asi nepřežijeme." Povzdechnu si. "Ne. Chováš se jako hrdina. Hrdinové umírají. Měl by si rači jen utíkat to ti jde. A zachránilo nám to životy.

Postavím se a vydám se chodbami. Snaží se mě zastavit. Občas se oběví kulomet občas propast.
Padnu na jedno koleno.

"Už nemůžu." Těžce oddechuji a sundám si kostku ze zad.
"Musíme utéct." Řekne a ja se na ni podívám.
"To nemůžeme. Už není možnost jít zpět."

"Ve vašem spisu sem našla pár zajímavostí." Zase ten hlas.
"Prý jste velice inteligentní. Ale také trpíte Paranoickou schizofrenií. To je ten pocit že vás někdo sleduje a snaží se vás zabít. A najednou se tu objevím já a odstraním všechny rušivé elementy. Není to jen výplod vaší choré mysli? Co kdybyste si stoupl před věžičku a zjistili bychom pravdu?"

"Na to zapomeň. Ty jsi až moc logická na to abys byla jenom výplodem mé misly." Řeknu a rozeběhnu se dál. Chodby se stáčejí stále hlouběji do útrob laboratoří.

"už tam budeme." Když to řekne podívám se skrz okno kde uprostřed chladicí šachty je místnost s Jádrem.
"Ano už tam budeme." Zabočím a přeběhnu most. Dveře se otevřou a já stanu v jádru. Stovky světýlek na mě milosrdně poblikává a celé se to zdá poklidné. Dokonce bych řekl mírumilovné nebýt toho že ta věc zabyla všechny v laboratořích.

"tady nemáš co dělat. Vše je automatické. Nemůžeš mě vypnout. Tlačítko nouzového vypnutí bylo odstraněno."
Rozhlednu se a něco mi padne do oka.

"Tlačítko možná ano ale stará dobrá požární sekera se jen tak odstranit nedá." Vezmu z strýny rudou sekeru a vejdu do místnosti, ale okamžitě se schovám. Kolem mě proletí par kulek.
" Sakra má tam dvě věžky." Zakleju a začnu přemýšlet.

"Použij mě. Proto jsme celou dobu tu." Podívám se na mou přítelkyni.
"To nejde. S kým pak budu mluvit?" Řeknu a hlas se mi roztřese.

"Neboj se oni pro tebe přejdou." Řekne a ja se usměju, setřu si slzy a vezmu ji přikrčím se a vejdu do místnosti. Kulky okamžitě začnou dopadat na kostku a já začnu postupovat podél zdi až se dostanu mimo jejich palebný rozsah. Položím kostku a dam ji polibek. Poté se rozeběhnu a rozseknu věže na kusy. Vezmu žebřík co tu zůstal od spuštění a vylezu nahoru na ochoz kde je jádro.

"Ne to nesmíš. Zničíš celou mou práci. Vše co jsme tak pracně plánovala. Mysli na testovaní. Dělám to kvůli
vědě."

"A já kvůli lidstvu." Rozmáchnu se a sekera se zasekne do výpočetního jádra. Vyletí jiskry. Naštěstí je ta
sekera izolovaná tak mi nehrozí zásah proudem. Začnu zběsile sekat do každé časti.

Chvíli ječí a pak se ten zvuk mění na nepříjemné počítačové ječení a pak na zvuk modemu a pak je ticho. Všechna světla začnou pomalu pohasínat. A okolí zahalí tma. Odhodím sekeru a dojdu ke kostce.
"Děkuji má drahá." Lehnu si a po dlouhé době v klidu usnu.

*současnost*
"Myslíte že bude v pořádku?" Muž se podívá skrz průzor do cely.

"Nejsme si jistá. Jeho stav je stabilizovaný ale ta nemoc se rozšířila velmi." Doktorka se podívala do spisu.

"Při jeho záchvatu a útoku na operační jádro bylo šest lidí zraněno a jádro bylo nutné spustit až o dva týdny později. Naštěstí vše funguje jak má. Zavolejte my kdyby se jeho chovaní změnilo a zabavte mu ty fixy."

Muž se naposledy ohledne. Sedím u zdi a píšu na ni. "sleduje mě. Sleduje mě." Opakuju si. Všude na stěnách jsou děsivě vyhlížející kresby a nápisy.
"Sleduje mě. Pořad mě sleduje."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 IDe IDe | 20. července 2011 v 22:49 | Reagovat

Velice zajímavé. Nutí to k zamyšlení nad danými událostmi, jestli není celý příběh opravdu jen výplodem šílené mysli. Ale jelikož původní příběh je vyprávěn z pohledu úplně jiné osoby, tak asi ne. Ale... (to ale vždycky zůstane XD)

2 moonwich moonwich | Web | 28. července 2011 v 11:15 | Reagovat

Takový psycho.

3 Nioru Nioru | 6. ledna 2012 v 18:13 | Reagovat

dobře napsané taky mě to nutí přemýšlet jestli to byla jeho fantasie nebo skutečnost :)

4 Nicodemus Nicodemus | Web | 21. června 2015 v 3:34 | Reagovat

rychla půjčka online ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama